Modli se a štěkej

V Portugalsku máte každou chvíli pocit, že se zastavil čas. Tedy všem okolo, mně ne; já jsem se musel vrátit mnohem dřív, než bych si přál. Ale lidé v krajině mimo největší města nejsou na první pohled odlišní od těch, kteří pracovali na vinicích a pásli ovce v minulém či předminulém století. Nebo ještě mnohem dřív. Každá vesnice či městečko jsou na portugalském severu neuvěřitelně rozdílné a zároveň je spojuje právě „starobylost“ jejich života. Najdete tu zvyky, se kterými byste se jinde setkali už stěží.

Interiér baziliky Ribeira de Pena.

Třeba v poutním městečku Ribeira de Pena. Jistý navrátilec z Brazílie tu v době barokní založil baziliku, jejíž modré průčelí dodnes vévodí okolním kopcům. V sousedním hostinci vaří zřejmě nejlépe a obsluhují nejpřívětivěji na celém starém kontinentu. Za ceny neméně přívětivé. Skutečný zázrak však najdete až uvnitř baziliky.

Vstoupil jsem do ní portálem prozářeným odpoledním sluncem a spatřil dámu. Nebyla sama. Přímo vedle ní v lavici se modlil PES. Paní byla zabraná do vyšší formy komunikace, malý špic mě však zpozoroval. Vycenil zuby v úsměvu a vyplazoval jazyk. Moje pohlazení odměnil olíznutím ruky, což vytrhlo z meditace i jeho paničku. Ta mi nadšeně svého nejlepšího přítele představila a olíznutou ruku dlouho tiskla.

Později mi jeden známý, historik z Porta, prozradil, že v městečku Ribeira de Pena je starobylým zvykem dovolit psům vstup až do kostelních lavic. Kdysi dávno, ještě před postavením modré baziliky, procházel svatý Martin z Bragy okolními horami. A jak jinak, napadl ho zuřivý medvěd. Tento svatý neuměl jako jiní divotvůrci udělat z medvěda divého ochočeného medvídka, a tak se ocitl v pořádných problémech. Už se zdálo, že se bude muset spasit útěkem. V tu chvíli přispěchal pes – právě takový špic, jakého jsem potkal já. A zuřivým štěkotem přinutil medvěda vzít nohy na ramena. Za svou statečnost se pak směl onen pes i všichni jeho potomci účastnit bohoslužeb. No a všichni psi v městečku Ribeira de Pena jsou samozřejmě potomky onoho chrabrého hafana.

Napadlo mě, co by tomu asi říkali čeští faráři, kdyby jim při mši poštěkávali malí hrdinové; nejspíš by je vyhnali tak, jako žebravý řád dominikánů vyhání žebráky. Ať už si nějaký svatý říkal, co chtěl.

Ostatně náš hafan z pohádky (nejen) pro zlobivé děti vstoupil do další kapitoly spolu s kocourem, dětmi a napraveným zločincem. Medvěda sice zatím nezahnal, ale celou skupinku čeká něco mnohem horšího. Pán slovenského (tehdy uherského) hradu. Vyváznou i tentokrát? Tak čtěte a komentujte.