U vědomí kodexu blogera, že se zde nesmí uvádět vymyšleniny, leč jen pravda ryzí, důsledně ve svých fejetonech na rozdíl od pohádky krotím tvořivost. Někdy podám příběh malounko expresivně, ale většinou si nedovolím napsat ani syrovou pravdu. Protože s domácími zvířaty a s politiky je to těžké. Mají dar neuvěřitelného jednání. Se zvířaty je naštěstí aspoň psina. I když jde o Kocoura.
Kocour vyhlíží svou oběť.
Ten náš si třeba myslí, že je gepard. Nebo spíš puma. Od první chvíle, co si nás osvojil. Hodiny číhá ve skrytu za závěsem a skokem za krk děsí pozdní návštěvníky toalety. Mimo mé sestry Marie. Na tu si netroufne. Narazil na sobě rovného. Když na ní takto poprvé a naposledy skočil, zaječela. Kocour odlétl záchodovým okénkem a dva dny se neukázal.
Moje sestra totiž normálně nemluví. Aspoň ne na nás doma. Myslel jsem si, že je to anomálie. Průzkumem jsem zjistil, že ječí všechny mladší sestry. Potvrdil mi to každý, kdo má aspoň jednu. S ječením prý ustávají teprve tehdy, až se provdají do vzdáleného města. Pak ječí tam.
Když chodila Mary do druhé třídy, můj bratr chodil teprve do první u nás na žalovské, a krmil svou dvojitou svačinou spravedlivě všechny psy v ulici. Hlavně Bobíčka. Večer pak šťastně vyprávěl rodičům, jaký je Bobíček zlatý pejsek. Jednou ho ze školy vezla maminka. Cestou se pochopitelně museli zastavit aspoň u Bobíčka. Ríša prostrčil ruce plotem a tenkým hláskem zavolal. Přiřítil se šedesátikilový mastif a dětské ručičky zmizely v obří tlamě. Maminka omdlela. Bobíčka má brácha nejraději vlastně pořád, vlastní pes se nepočítá. O Vánocích a při mimořádných příjmech mu kupuje obří telecí kost. Bobíček se přišourá, kost opatrně uchopí do bezzubé tlamy a jde si ji uložit na pískoviště. Archeologové budou jednou žasnout nad žalovskou telecí kulturou.
Toho osudového odpoledne si Richard vykračoval jako obvykle ze školy a cestou dělil namazané rohlíky pro své miláčky. Když proti němu stanul párek velkých psů. Velkých, cizích a zlých psů. Přistěhovali se teprve nedávno, Richard se s nimi osobně neznal. Místo plotu totiž měli tabule plechu. Teď pochopil, proč. Psi vrčeli a přibližovali se. Chtěli Bobíčkův rohlík. Přinejmenším.
Moje sestra zpozorovala situaci ze vzdáleného dětského hřiště. Rozběhla se. Byla ještě dvěstě metrů daleko, když psům zbýval k Ríšovým ručkám pouhý skok. Mary zaječela. Zvuková vlna nezvyklé amplitudy udeřila do psích bubínků. Hafani sklapli čelisti a prchli. Nedlouho potom se z Roztok úplně odstěhovali.
Ale zpět ke Kocourovi. Jako převtělená puma číhá v korunách ovocných stromů. Od jara do podzimu. Jakmile spadá listí, dává přednost borovicím. Obětí moc nemá, po prvotním šoku si všichni dávají pozor. Proto si Kocour našel novou zábavu. Auta. Když někdo zajížděl zaparkovat na zahradu, skočil z jabloně ještě za jízdy na střechu auta a sjel po předním skle na kapotu. Marně jsme se mu to snažili rozmluvit. Že je to nebezpečné. Pro něj i pro řidiče, který může dostat infarkt. Kocour si nedal říct. Až narazil.
V rámci řidičského výcviku zajížděla nedávno do zahrady s autem moje sestra. Kocour skočil a sjížděl po skle. Mary nezaječela. Chtěla zatroubit, ale zmáčkla stěrače s ostřikováním. Zaječel Kocour. Ještě teď si vylízává z kožichu letní směs. Na auta už neskáče.
