Kočkocour

Psát o domácích zvířatech je vděčné. Nikdo autorovi nenadává, maximálně ho obviní, že si příběh vymyslel. Což je docela legrace, realita bývá bizarnější než autorská fantazie. Tak přidám další rodinný příběh našich zviřátek.

Nenechte se zmýlit. Tohle není milounká kočička, ale zabiják.

Před sedmi lety jsme si s mými mladšími sourozenci konečně vydupali psa. Neobyčejného. Borderkolii Abara. Kdo se s tímto plemenem setkal, ví, že borderky jsou nejen nejchytřejší psi na světě, ale také nejpracovitější. Ale o tom jindy. Já jsem navíc toužil už odmala po kocourovi, nejlépe britském kouřovém. Můj bratřík chtěl Garfielda, asi takového, jakého má naše teta. Sestra byla neutrální, rodiče zásadně proti jakémukoliv dalšímu zvířeti v domě. Už s ohledem na psa, který cizí kočky z naší zahrady důsledně pronásledoval až na hranice jejich možností.

Naše ulice se totiž kočkami hemží. Téměř všechny mají obojek a nejméně polovina z nich patří ke speciální rase zvané „žalovská černobílá“. Kočky se spolu často scházejí a dlouho vybavují, zejména uprostřed ulice. Aut se nebojí, všichni tu jezdí krokem. Neboť v naší civilizační výspě nemáme ještě ani kanalizaci, natož asfalt. I když je to do Dejvic autem deset minut.

V předvečer Všech svatých roku 2008 jsme si užívali domácí pohodu. Křičeli jsme na sebe se svými sourozenci tak, že i otec sešel ze své pracovny s obavou, že se navzájem zabijeme. O co tenkrát šlo, to už nevím, nejspíš o to, na kom je vyprázdnit myčku. Najednou můj bratr Richard zmlkl a naslouchal: „Slyšíte to?" V nastalém tichu se ozýval tenounký pláč. I Abar sklopil uši. Brácha otevřel dveře a dovnitř vběhlo černobílé kotě. Rovnou ke psí misce. Abar kotě nevěřícně očuchával. To se po něm ohnalo a dál žralo a žralo. Venku byla zima a poprchávalo. Bylo jasné, že kotě má u nás zajištěn nocleh nejméně na tuto noc.

Druhý den se rozběhlo několik akcí spuštěných zoufalými rodiči. Kotě bylo odvezeno na veterinární kliniku do Horoměřic k odblešení a určení pohlaví. No nazdar, byla to samozřejmě kočička. A kočička v domě nezůstane, protože za pár měsíců by mohla přibýt koťátka. Vyrobili jsme plakáty o nalezení ztracené kočky s její fotografií a rozvěsili po širém okolí. Ale koťátko evidentně nebylo ztracené. Ten večer bylo černobílými koťaty obdarováno více sousedů. Obvolávali jsme známé a kočičku nabízeli s vytrvalostí finančních poradců. Marně. Ještě tak prý, kdyby to byl kocourek…

Kočička se u nás doma zabydlela. Vzorně od počátku chodila na píseček. Po třech dnech jsme ji pojmenovali. Po princezně Sisi. Bylo jasné, že zůstane. Pes ji okázale ignoroval. Začínala se vybarvovat její pravá povaha. Žalovská černobílá zuřivá. Nechtěla hladit, nechtěla se mazlit. Chtěla terorizovat své okolí. V klidu ležela na gauči a vrněla. Pak se z ničeho nic vymrštila, kousla toho, kdo nebyl ve střehu, a schovala se do skříně. Odtud nečekaně znovu zaútočila a zmizela. Naši máti budila ve čtyři ráno. Nejprve ji prohrabala odložené náušnice a řetízky. A pak jí skočila na obličej.

Po třech měsících jsme navštívili místního veterináře. Prohlédl kočičku a doporučil kastraci. Jinak se prý za chvilku dočkáme vlastních koťat. Maminka je útlocitná. Tohle naší malé Sisince nemůžeme udělat. Snad jednou, až vyroste. A tak dostala Sisi alespoň antikoncepční injekci.

Po pár dnech se naše kočička začala chovat podivně. Už na nikoho neskákala ze zálohy. Nevřískala, když se jí někdo dotknul. Nechala se hladit. I Abar vzal Sisi na vědomí a začal ji opečovávat. Něco nebylo vpořádku. Kočičce se nafouklo bříško. „Čeká koťata. Nechali jsme ji očkovat pozdě," zněl verdikt rodinné rady. Sisi putovala ke třetímu veterináři na předporodní prohlídku.

„To je krásný kocourek!" To byla první slova sestřičky, která ode mě kocourka převzala a prohlédla si ho. „To je kočička a zřejmě čeká koťata," namítl jsem. „Ale kdepak. To je kocour. Jen se podívejte," stvrdil diagnózu také veterinář. Pak se dlouho oba se sestrou smáli, když jsem vylíčil naše utrpení s kočičkou: „On si teď kocourek po té injekci s antikoncepcí myslí, že je kočička, to se stává. Za pár dní ho to přejde."

Přešlo. Po týdnu se Sisi přestal mazlit a obnovil své útoky. Mužské jméno už nedostal. Je to prostě Kocour.  Dokonce ani nevyrostl. Vypadá i po třech letech pořád jako kotě. Plemene žalovská černobílá zuřivá zakrslá. Jezdí s námi na chatu. Tam je lesů pán. Přes svou velikost nemá problém zmlátit veverku a ulovit skokem netopýra za letu. Chodí s námi a se psem vzorně na dlouhé procházky a zkouší uštvat srnku. A tomu, kdo mi tenhle příběh nevěří, dovolím, aby našemu Kocourovi sáhl na ocásek. Ale ať si s sebou rovnou vezme desinfekci.

Od 1/6/2012 vychází každý týden v pátek nová kapitola pohádky pro zlobivé děti Kocour, pes a sirotek. Trailer na tuto hodně dobrodružnou pohádku najdete zde.