Kocouří svatvečeře

Speciální vánoční mikropovídka s Kocourem a kocoury inspirovaná skutečnými událostmi. Užijte si ji - a přeji krásné svátky bez bizarních chodů na štědrovečerní večeři!

Kocour se rozvaloval na křesle, zatímco kolem probíhal živý hovor. Poslouchal sotva napůl; tohle pohodlné místo měl příležitost obsadit jen málokdy, na návštěvu sem zas tak často nechodil. Jeho rodina – jeho, protože on ji vlastnil – ho nechtěla brát na výlety jinam než na chatu. Kde se mohl stát obětí masožravé sovy, která mu šla celé léto po krku. A přitom on byl hodný, moc hodný kocourek. Když měl dobrou náladu.

„Kde je Stín?“ zeptal se kluk, kterému rád lehal na tašku od počítače. „Dlouho jsem ho neviděl.“

„Stín? Ten tlusťoch?“ sykla dívka, která Kocoura často škádlila. Naposledy si za to odnesla šrám přímo u oka a Kocour si pochvaloval, že jí to určitě zkazilo nějakou hloupou schůzku.

Odpověděla teprve paní domu. „Před pár dny zmizel a nikdo ho od té doby neviděl. A zrovna na Vánoce! Obávám se, že už navždycky.“

Kocour si nebyl jistý, jestli má radost nebo ne. Stín, to bylo jméno, které museli dát tomu kocouřímu monstru z posměchu. Dorostl totiž úctyhodné velikosti a hlavně šířky, takže jeho kroky slyšel každý kocour na míle daleko. Stín měl ve zvyku obsazovat jeho oblíbené křeslo. Neměl ho rád. Tak jako děti nemají rádi vlastní sourozence. Ale teď zmizel, a to bylo Kocourovi podezřelé. Stín nebyl žádný slaboch, aby se nechal od někoho přeprat, a zároveň příliš pohodlný, aby se na pár dní prostě vytratil a neudělal si čas ani na kousek vánoční šunčičky.

„Kdo ví, co se s ním stalo,“ dodala smutně paní domu. „Určitě ti Ukrajinci, co tu staví silnici…“

Kocour se v křesle zavrtěl. Neměl rád, když byl někdo z jeho rodiny smutný. Když byli vzteklí a honili ho po pokoji, to byla jiná. Ale smutní? Divná tíha padla na jeho duši. Uvědomil si, že už se mu nechce pospávat. Seskočil a počkal, až si dívka vyjde před dveře zapálit cigaretu. Vyklouzl škvírou z domu smutku a vrhnul se do temného světa za zdí.

*

Pršelo a všude kolem tály zbytky sněhu. Kocour byl malinký a nohy se mu nořily v bahně. Bylo to hnusné, ale na čištění neměl čas. Musel pátrat. Musel zjistit, co se jeho nevlastnímu bratrovi stalo. Nemohl nechat svou rodinu v nejistotě.

Nejprve si promluvil s několika místními kocoury. Podezření paní domu bylo zřejmě správné. Naposledy viděli Stína u staveniště na nedalekém poli. A pak… bůhví, co se stalo pak. Místní kocouři už raději v noci nevystrkovali tlapičky z vlastní zahrady. Blížil se soumrak a počasí nepřálo procházkám.

Ve stavební buňce přímo na kraji pole, plného rozestavěných a nikdy nedokončených staveb, se svítilo. Kocour si nevšiml žádných vánočních ozdob; copak dělníci neslaví Vánoce? Vyskočil za plastové okno a pozoroval muže sedícího na židli za stolem, jak si čte noviny. Kocour se obvykle nikoho nebál, ale tenhle člověk měl ruce jako lopaty a nos rozplácnutý bezpochyby po nějaké rvačce. Pod ošoupaným tílkem se rýsovaly svaly. I takové zvíře, jako byl Stín, by rozdrtil prsty své proklatě velké ruky.

Kocour se otřásl. Pak si dodal odvahy a zamňoukal. Pak znovu, hlasitě a důrazně. Dělník zvedl hlavu a Kocour na něj vykulil své velké, hluboké oči. Ukrajinec se zvedl jako stroj; vydal se ke dveřím. Kocour už za nimi čekal a propletl se mu mezi nohama dovnitř.

‚Cítím tu jeho pach,‘ pomyslel si, když zavětřil. ‚Tady a tady a tady. A taky spoustu metanolu. Otrávili ho snad?‘

V koutě stály dvě prázdné mističky; jedna původně určená na mléko, druhá na jídlo. Majitel se ke Kocourkovi shýbl, aby ho pohladil. Zvíře uhnulo, aby se nedostalo do pevného sevření.

„Aspoň někdo mě přišel navštívit,“ řekl smutným hlasem s přízvukem majitel. „Ten velký už tady nebyl několik dní. Tak si vezmi, na.“

Naplnil první misku mlékem a do druhé nasypal krmivo. Přidal dokonce i kus párku, dobrého párku s masem. Kocour odložil podezření a pustil se do jídla. Necítil v něm žádný jed ani uspávadlo; bylo dobré. Dojedl a spokojeně se odvalil do pečlivě upraveného pelíšku. Tady se jeho nevlastnímu bratru zřejmě nic nestalo; jestli bylo kolem cítit něco ze Stína, byl to šťastný Stín.

Kocour měl být zklamaný, ale místo toho spokojeně zapředl a brzy usnul. Zdálo se mu o párcích a šunce a příliš pomalých veverkách najedených tak, že padaly ze stromů. On jenom čekal dole. Nevěděl, jak to bylo možné, ale veverky dopadaly rovnou do jeho pusy. Pečlivě propečené.

*

Domů se vracel až dlouho po soumraku. Když bude mít štěstí, narazí cestou na zatoulaného boloňského psíka, čivavu nebo lasičku a zaloví si.

Ulice byly podivně prázdné. Psi neštěkali a co hůř, kočky nemňoukaly, přestože měsíc byl vysoko a noc měla být zasvěcená lovu. Za celou dobu nepotkal jediného dalšího kocoura; přitom si vzpomínal, že před pár měsíci, když byl v těchto místech naposled, ho pronásledoval celý místní gang. Z nudy a tak trochu i nervozity hlasitě zamručel a urazil všechny kočky, které by se v okolí mohly pohybovat. Jenže… nic.
V dálce se místo toho ozvala hudba. Rychle se přibližovala a Kocour brzy uslyšel kola prodírající se štěrkem. Byla noc a přijíždělo auto. Kocour vyzývavě čekal uprostřed silnice; konečně aspoň nějaká zábava. Měl v plánu řidiči trochu zkomplikovat jízdu.

Když se přiřítil automobil, ze kterého duněl hluk, Kocour stále ještě seděl na cestě. S úsměvem a přivřenýma očima pohazoval ocasem z jedné strany na druhou, připravený kdykoli uskočit, kdyby ho řidič náhodou přehlédl. Ale řidič ho viděl. Automobil prudce zastavil před ním a nebylo to žádné malé vozidlo; nový mercedes zdobil blýskavý symbol, jenž okamžitě přilákal Kocourovu pozornost. Jednou ho ukořistí.
Já teď budu moc pomalu přecházet na druhou stranu, řekl Kocour a líně vstal. Protáhl se. Doufal, že se mu podaří řidiče vyprovokovat k troubení. Místo toho se otevřely dveře. Ucítil vůni tak lákavou, tak masitou, že nedokázal odolat. Pak už ho obklopila tma, ve které neviděl na krok ani on.

*

Probudily ho lidské hlasy; jeden hluboký a rozhodný, druhý úlisný.

„Doufám, že jste zajistil, aby to pro firmu byla výjimečná štědrovečerní večeře,“ řekl ten hluboký. „Jinak si nemyslím, že můžete počítat s místem asistenta mého asistenta.“

„Jistě, pane řediteli,“ odvětil úlis rychle. „Nachytal jsem dost kousků na to, aby se dalo hovořit o skutečné oslavě. Jen se podívejte.“

Kocour zamrkal a pokoušel se rozkoukat. Točila se mu hlava a s ní i celý svět okolo. Něco do něj šťouchlo.
„Co tenhle?“ řekl hluboký hlas. „Moc mrňavý. Málo masa. Co s ním?“

„Och, to bude třešnička na dortu! Lahůdka, takové koření. Skutečně roztomilé křehounké koťátko.“
Kocour zasyčel. Nebyl žádné koťátko, i kdyby tak stokrát vypadal. Tenhle omyl stál mnoho pitomců jejich krev. Jenže když se vymrštil, aby drzého muže ztrestal, narazil packami rovnou na úzké mříže klece. Byl v pasti. A ne sám. Kolem něj posedávalo nesčetné množství kocourů tak tlustých a vykrmených, že se ani nehnuli.

„Možná jsme měli zůstat u klasiky – žabích stehýnek, šneků, vrabců, nebo nějakého toho štěněte,“ řekl hluboký hlas. Kocour viděl, že patří labužnicky vypadajícímu muži v nesmírně širokém obleku se zasazeným karafiátem. Slizký hlas náležel člověku o několik let mladšímu, výrazně hubenějšímu a vysokému. Na plešaté hlavě se mu leskl pot.

„To ne, pane řediteli, štěně mají na každé druhé firemní večeři od té doby, co se tu usadili Korejci. Ale kočičky neservírují ani manažerům z firmy Hyundai.“

„No dobře, Nováku. Eh, Novotný? Vezmi to čert, budu vám věřit. Teď mi ukažte, co se bude pít.“
Kocour sledoval, jak oba muži odcházejí ze sklepní kuchyně, kde byla kromě jejich klece ještě trouba, obří sporák a celá řada hrnců. Na kocouří polévku. Otřásl se.

Kocoure? ozvalo se za ním.

Otočil se za povědomým hlasem. A skutečně patřil Stínovi, mezi ostatními macky ho bylo těžké poznat na první pohled. Kocour je ani nechtěl počítat. Majitel tohoto proklatého domu lovil ve velkém.

Taky tě dostali, řekl Stín. Neměl ses nechat nalákat.

To nešlo, odvětil Kocour. Ale ještě není konec. Dostanu se odsud a vás taky. A zpráskám vás až potom.
Ti kocouři, kteří se ještě dokázali pohnout, smutně zavrtěli hlavou. Ostatní se jen tupě dívali. Kocour prohlédl možnosti; mezi mřížemi se protáhnout nemohl ani on, na to byly moc úzké, a dvířka byla pečlivě zamčená. Co využít…

Na schodech uslyšel lehké kroky. Dřív než mohl jakkoli zareagovat, do sklepa vkročil malý chlapec a rozsvítil. Bylo to roztomilé dítě, blonďaté a s modrýma očima, které mžouraly do světla. Rozšířil zorničky, když uviděl, co se skrývá dole v jeho domě. Musel tu být poprvé.

„Proboha,“ řekl.

Kocour se rychle přesunul ke dvířkám a nasadil ten nejdojemnější výraz, jaký dovedl. A že jich měl v repertoáru dost. Chlapec si ho všiml jako prvního.

„Ty jsi roztomilý,“ zašeptal a přiblížil se. „Úplné koťátko.“

Kocour pokýval malou hlavičkou a zamrkal.

„Tatínkovi snad nebude vadit, když ochutnám cukroví dopředu.“

Chlapec si navlékl rukavici. Dvířka se otevřela a štíhlá ruka pevně stiskla překvapeného Kocoura.
Nech mě být! zařval Kocour zpola zuřivě, zpola v čirém zděšení. Mňaaaaaauu!

„Necukej se. Useknu ti hlavičku a hodím ji na pánvičku…“ Chlapec se vydal ke stolu, kde ležely dlouhé kuchyňské nože. Jejich čepele se leskly.

Hoch Kocoura podcenil. Byl sice připravený na zuby a drápy, ale ne na práci zadních tlapek, které zvíře rozkmitalo do rychlosti rozčileného králíka. Až se vysmeklo z rukavice.

Kocour dopadl na všechny čtyři. A hned znovu skočil. Tentokrát rovnou do obličeje. Do vzduchu se vznesly dokonalé blonďaté vlásky a modrá očka si kluk zkusil krýt až příliš pozdě. Kluk po pár minutách konečně vypadal tak, jaký byl ve skutečnosti; a kdo ví, jestli se ještě někomu odváží přijít na oči.

Klec zůstala otevřená, jenže kocouři dál seděli nebo leželi a těžce oddechovali, jak se pokusili pohnout dopředu.

Vykrmili nás, zasténal Stín. Nemůžeme utéct!

Jestli neutečete, dají si vás k firemní večeři!

Jenže ani tato výhružka nezabrala. Kocour zasyčel; vždycky to zůstalo na něm. Vrátil se do klece. A tvrdě ho hryzl do ocasu. Stín zavřeštěl. Rázem vyletěl o několik metrů dopředu. Další vřeštící kocouři následovali. A tak překonali schody a nakonec dokonce vylezli pootevřeným oknem, protože Kocour své dřívější nepřátele kousal tak nemilosrdně, že už jen strachem z dalšího kousnutí se plazili třeba po břiše.
Měli jediné štěstí, že hosté, všechno důležití manažeři jedné stavební firmy, která zrovna nedávno získala u nás v Roztokách velkou zakázku, se zrovna hlučně trousili na firemní štědrovečerní večeři. Než měl majitel chvilku času jít čerstvé a vykrmené micky dolů zpracovat, byli pryč. Zůstala po nich jenom jedna dětská troska.

Štědrovečerní večeři si nakonec užili jen osvobození kocouři, které jejich pánové už málem oplakali. Kocoura čekalo vynadání – kde se toulal? Ale jemu to bylo jedno. Je mnohem lepší, když se jeho rodina zlobí, než když smutní. Tak šťastné a veselé!

Udělejte dobrý vánoční skutek a podpořte mě na oficiálních facebookových stránkách :-) Navštivte také autorské stránky a přečtěte si třeba i ostatní mikropovídky.